Tesknoto moje, dítě pochované
sotva do kolébky, do hrobu již dané —
proč mi zhaslo věrné očko tvé?
Dívko ty moje, ženo, matko drahá,
nemohla tě láska naše velká, blahá
upoutati sílou mocné krásy své?
Jak ti možno dlíti samotné v tom hrobě —
ovšem že ti dřímá po boku to robě;
což vám ale nikdo — nikdo neschází?
Jste vy světem sobě — jste si všecko — všecko?
nezatouží choť, a nezatouží děcko
po nikom, když se tam v ráji prochází?
Jsem tak daleký vám, že se neohlíží
smutný zrak váš nikdy, zdali se neblíží
ten, jemuž jste v světě byly vším?
Neslyším tleskání ručinky malinké?
nevolá tam „tata“ dítě mé zlatinké?
a své ženy hlas či též ho neslyším?
Poeto! kde bloudíš? — V básni — ve svém ráji!
vidíš ručinky, jak vstříc mi třepotají —
vidíš choť — jak letí v náruč mou?
Dítě, moje dítě — škoda, že to snění,
škoda, že básníka čeká probuzení,
a že zná tu sladce krutou kletbu svou!