Viděl sem tě tonout v bouře zkázném lůně —
hrdá duše má ti spěla ku pomoci;
odtrhlas’ mou ruku — vrhla ses do tůně —
a já tvou památku pohřbil v srdce noci.
Zjevila si se mi, boží znak na čele,
snů mých noční dítě, dcera srdce mého,
svaté hněvy v duši, vášeň v luzném těle,
život, ráj a peklo pěvce blouznivého.
Zbor mých zmdlených duchů, vzkříšení zajásal —
spásu provolával ohlas po vší vlasti;
chodil jsem se modlit, kde se div ten hlásal,
s vírou pohlížeje v srdce do propasti.
Již jsem se tam vrhal do věčnosti brány,
bych s tebou zalítnul letem nesmrtelným,
již jsem viděl celé světy ztroskotány,
mečem tobě svatým, pro svět necitelným. —
V tom se mne tkla ruka, jako smrti chladná;
stín to v život zkletý, v srdci pohrobené…
Tys to, moje dítě? —led — a předc tak vnadná —
jsou to tahy tvé, ač smutkem rozladěné.
Herodio moje! dovol mi sdělívat
osud tvůj! chci rád za tebou v nocích bloudit;
dovol se mi věčně v chladný zrak tvůj dívat:
z ledů těch já živé blesky budu loudit.
Blesky, že se den těm nocím kořit bude,
v kterých budu svaté stopy ran tvých líbat —
a ten svět že tvé se kráse dvořit bude,
již pak budu v hrdém srdci svém kolíbat! —