Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou,
co rok se snoubíš zase s novou milou,
co rok ji pochováváš, oplakáváš,
a zase nové vstříc se zelenáváš.
Pro člověka takové lásky není,
ten mívá jenom jedno potěšení!
Vyběhl z dědiny,
spěje do výšiny;
v strachu hledí za ním
lidé z úvaliny.
Zlá to cesta vzhůru,
co krok v sníh se boří, —
však tam na temeni
již ten kámen hoří! —
Na kameni, v mechu zlatém,
v ohni, jako v lůně svatém,
plane čarodějná růže,
ta, jež dívce odpomůže.
Pro bůh, stezky jsou neznámé,
cesta kluzká tam se láme;
skoku třeba — propadá se —
opět z ledu vymahá se.
Před nim za nim sníh se trhá,
v sráznou dolinu se vrhá:
lehké noze můstek tvoře
pod pádnou se v propast noře.
Náhle trhne se od skály
svůdný most, balvan roztálý — —
v strašnou prohlubeň se ztrácí
a náš hoch za ním se kácí:
V čas chytil se za křovinu,
v strachu hledí v prohlubinu. —
Hrůza! — nazpět víc nemůže —
ale před ním v ohni růže!
„Oj, ty osudnice žasná,
jak jsi svůdná, jak jsi krásná;
má jsi, má, ty spáso bolů,
s tebou musím, musím dolů!“ —
S chatrčí, z níž dým se vinul,
s tou se loučil, nežli zhynul,
ještě kloboučkem zatočil
zlíbal růži pak a — skočil. —
A lid žehnaje se
k děvinu spěl lůži,
klada jí na spánky
skrvavenou růži. —
A děva ze spánku se probudila,
jak slunko zrána, zdráva poskočila —
uvítat chtěla jarní údolíčko —
a ještě někoho. — Bídné srdíčko!
propadlo jediné tvé potěšení,
ten krásný svět jen v žalost se ti změní.