Rozkošné ráno se to probudilo
a na Tatrách si slunko poskočilo,
tak vesele zasvitlo v údolíčko
jakoby zdrávo bylo mé srdíčko;
srdíčko mé to ale zdrávo není,
ten pěkný svět jen v žalost se mu mění!
Chodil po skalinách,
neminul dolinu,
všade hledal spásu
pro svoji děvčinu.
Pod hlavu jí vložil
třetí vínek svěží,
a ta drahá hlava
dosud chorá leží.
Hle, tu k ní se anděl blíží,
jenž ty očka spánkem klíží.
Dřímej, moje hlavo milá,
zdráva si se probudila. —
„Stůjte, otče, z pravé strany,
nenechte jí bez ochrany;
vy matičko v levo stůjte,
před zlým snem ji opatrujte.
Já sám s dovolením božím
sluch svůj na srdce jí vložím;
říkejte modlitbu vroucí,
ať slyším to srdce tlouci.“
Již svou hlavu k srdci kloní,
tlukot tlukotem se honí; —
uzříte, co láska umí —
hoch těm zvukům porozumí.
Srdce zvoní: „Milý hochu,
miluješ-li mne jen trochu
a máš-li mne za nevěstu,
na Kriváň si hledej cestu.
Bílý kámen, co tam hoří,
ten mé mladé srdce moří;
v plameni však rdí se růže,
ta mi k zdraví dopomůže.“
Skok — již letí pro tu růži, —
děva ale na svém lůži
procitnuvši zkřiknout chtěla —
proč? — sama to nevěděla.