»Roh rázně ať juž hlaholí!
Chcem do lesův a do polí,
by nám též jednou bylo štvát,
když nás štvou za den tisíckrát!«
král Václav dí dnes vesel.
A každý pán, jak bývá juž,
byl rázem k honu celý muž
a v žert měl na sta hesel.
Zář slunce hrála v zeleni,
a v kraji vůkol žert a smích,
a před ním štvaní jeleni
v těch krásných lesích Zbirožských
kroužili pro zábavu.
A Václav král a jeho šíp
a šaškův časem řízný vtip
tu měly dobrou stravu.
Až ztratili se družině. - -
»Ba při sám Bůh! jak bohatý
je kraj můj od hor k bystřině,
od hradů pyšných do chaty,
zas šťastně svojím klidem!
A celý kraj ten český je,
jak Bůh když jaro uvije
a dá je v srdce lidem.
Však žel mi, žel, snad po mně kdys
tu cizák bude na honu
a zvrátí drze každý rys
těch dobrých, starých zákonů,
až nezbude ni zvěře!«
Tak v dumě pravil Václav král
a prudším cvalem hnal se dál,
kraj velkou slzou měře.
I šašek v smích se rozplakal-:
»Tvá Výsost — buď mně milostiv
že lichým je mi velký žal,
jenž trápí Tě, když —jaký div?
tu zem tak znáš, můj pane!
Však myslím si tak v předtuchách,
že vždy dost bude po Čechách
kořisti, chutě štvané.
Snad z davu orlů, jelenů
jediný zbude vzácný host, —
však lovců cizích plemenu
tu lupu zraje dost a dost
přes vzdechy Tvé i stesky.
Jich terčem bude zlata důl,
hruď sedláka i v plotě kůl
a v ústech jazyk český!
A to těm lidem za sta let
lov bude věru nejdražší!
Nač se Ti proto zamyslet,
že z Čech kdo honbu vyplaší -
ať, kdo chce, tomu věří!…
Dnes v prázdno střílel Václav král.
A duší jak by mráz mu vál:
Můj lid tou štvanou zvěří!