Bouře nebouří po šírém nebi,
hromy nehučí v hustých oblacích,
a vojsko rudé táhne k Dunaji,
táhne k Dunaji v plesu veselém,
píně zpívajíc, Dunaj vítajíc:
Hoj ty náš starý otče — Dunaji!
Dlouho po tobě nám se stýskalo,
dlouho jsme s tebou se nevídali;
netoužili jsme po jarých vlnách,
a my toužili po tvých šedinách.
Ty na ramenou svých přenášej nás
dobrých jinochův i našich koní;
my jdem vyhubit tureckou zemi,
a my nevěrných Turků vyženem.
Kdož to vítá nás dobrých jinochův,
vítá za starým otcem — Dunajem?
Zvony nezvoní hlasem stříbrným,
hlasem stříbrným s božích kostelů,
zlato vitých trub zvukem nezvučí,
zvukem nezvučí po dolech, horách:
a slovo mluví proslavený car,
velký hosudar, otec Nikolaj:
„Och, vy udatní, dobří mládcové,
ty milé moje vojsko vybrané!
Vy poslužte mi a vlasti svojí,
vy se vyslužte pravdou i věrou,
a bíte vrahův ranou hromovou!“
O pravoslavený care, otče náš,
tobě i vlasti my posloužíme,
na tvé kynutí my poletíme
v řady nepřítel ranou hromovou,
i položíme život za tebe.
Turecký bude měsíc klesati,
slunce v jasnosti bude vcházeti,
a sláva ruská z něho svítiti.