Nepokryla se podzimním listím
dolina, dolinečka;
a posula se ruským vojskem
krajina krajinečka;
tož krajina ta, celá země švedská
od moře do hor vysokých;
a na vysoké hoře na noční stráži
mladý bojovník stojí,
on ke všem ke čtyrem nebes stranám
pilným okem pohlíží;
i nemluví on udatný mládec
s milými bratry svými,
ani na nebi s jasným měsícem,
tichým svým společníkem:
ale mluví on dobrý mládec
s milou dalekou stranou,
s milou dalekou stranou, rodným krajem,
a takto se vyptává:
„Ty pověz, pověz, rodná matičko,
Krajino, dálná strano!
či ještě na živu, na zdraví
roditel, starý otec?
Či po mně touží mladá žena?
A což maličké dítky!“ –
Ne svistem větrů daleká strana
mládenci odpovídá,
a odpovídá krajina rodná
sladkým ruským jazykem:
„Ty spokoj se, upokoj, udatný mládče,
živtě starý otec tvůj,
i mladá žena s malými dětmi
chová tě v lásce věrné.“
„Ach, ty matičko, rodná strano,
trojí posluž mi službou:
což první služba – starému otci
poklonu a dobrou noc;
což druhá služba – mé mladé ženě
políbení a lásku;
což třetí služba – maličkým dítkám
otcovské požehnání.“