Na záři to bylo, na usvítě —
s růže květu rosa nepadala,
a po lících slzy ronily se
mladé dívce, mladé Vasilevně;
ona ve zámutku, v té žalosti
z bolných ňader těžce povzdychnula,
k mládenci dobrému promluvila:
„Ty s Bohem buď, s Bohem, druhu milý!
ty s Bohem naděje, můj miláčku!
Už nám na věky se rozejíti;
otec, matka tebe nemilují,
i rodina nenávidí tebe,
jinému mne, milý, zasnubují.“ —
Jak tu dobrý mládec zamyslil se,
zamysliv se potom odpověděl:
„Ty neplač, neplač, duše moje!
Ty družko nelom ruce bílé!
Nám pomyšlení pomysliti,
a nám pevnou radu uraditi.
daleko odtud v dálném kraji,
což v dálném kraji mezi horami
proteká jezero velké velmi,
a na tom na jezeru ostrov stojí,
a zarostlý ostrov v divné kráse.
Osedlám já večer dva koníky,
k jezeru se na nich odpravíme;
na břehu vyroubím rychlou loďku,
k ostrovu na ní se doplavíme;
na ostrovu vystavíme město,
a město-li ne, aspoň vesničku,
v té budeme v lásce přebývati
až do věku, až do smrti naší.“ —
Jak mu odpovídá slíčné děvče,
sličné děvče, mladá Vasilevna:
„Ach, kam poděje se má zahrádka,
kam kvítečky, červené a modré?
kdež tam otce, kde matičku najdu,
kde sestřičky, mé milé družičky?“—
„Všude najdeš zas, milá, zahrádku,
kam pohlédneš, modráčky vyrostou,
kde umyješ líce, růže zkvetou;
tvůj otec bude měsíc jasný,
a matka tvoje, teplé slunce;
tobě družičky, všecky hvězdičky,
a já po věky tvůj druh milý.“