Rok za rokem rychle běží,
oř by dohonil jich s těží
s větrem závodě.
Mláď dorůstá, stařec vadne,
poshovy čas nezná žádné,
všecko mění čas.
Proutek v bujný keř sesílil,
k zemi větví svých nachýlil,
větví s růžemi.
Z proutku jak když růže zkvete,
zkvetla panna ze dítěte,
anděl milosti.
Krásnáť růže porozvitá,
krásnější však něha skryta
v růžné tvářince.
Chodí panna, chodí k růži
stěžovat si věrné druži
trudů srdéčka.
S růží panna hovor mívá,
růže snad že rozumívá
tichým povzdechům. —
Přijel panic, u hrad vkročil,
trna krásnou pannu zočil
švarný mládenec.
Přijel, nemůže však dále,
na ni myslí, touží stále
sladkým bolem jat.
Po zahradě chodí spolu
blaženi půl, polou v bolu,
mlčky výmluvní.
U růže jich kročej stane,
překypí rty vrchované,
šepce mládenec.
„Milostenko, závoj tenký
kolem tebe mé myšlenky
stále spřádají!“
„Zlatá síť jsou vlásky tvoje,
nemá duše má pokoje
jimi pojatá.“
„Moře hloub — hloub tvého oka,
nahlédnul jsem do hluboka,
hlava jde mi kol.“
„Přichyl blíž a blíž se ke mně
a zašeptej slůvko jemně,
slůvko milosti!“
Zašeptala, zavzdychala,
srdce — život jemu dala,
ruku na věky.
A co stáli přeblažení,
v keři slyšet tiché chvění,
v růži květoucí.
Růže rozestřela proutí,
jak když máť chce obejmouti
děti blažené.
Objaly je proudy vůně,
zušumělo ve koruně
tiché šeptání.
Matka tak sladkými slovy
žehná dceři — jinochovi,
žehná snoubencům. —
Nezůstala dceř tu sirá,
nenachází, neumírá
láska mateřská.