„Neštěstí, drahý tatínku,
velké stihlo tvou Milinku.“
„Berunka má, plná síly,
skonala mi tuto chvíli.“
„Sklesla náhle v stinném šeře
tam u růžového keře.“
„Umřela — ach — nebožička
po mně obracíc očička.“
Nad berunkou dívka sklání
v pláči se a bědování.
Na truhličku míru vzali,
v zahradě hrob vykopali.
V zahradě, v té vonné zemi,
mezi kvítím pod růžemi.
Vykopali, zahrabali,
hořce kolem zaplakali. —
Čas s bolestí radost pojí,
čas raní a zase hojí.
V zimním šatu všecko stálo, —
již se jaro pousmálo.
A proniklo v zemi temnou
mocí svojí přetajemnou:
Tu z hrůbku berušky tiše
proutek vypučel do výše.
Proutek keře růžového
těšit srdce truchlivého.
Jakou radosť dívka měla,
když jej prvně uviděla!
Zlíbala něžnou větvičku,
jak dceř líbá svou matičku.