Teď z věže dutý dozněl hlas. —
Půlnoci v světy vkročil čas. — —
Které tělo v nesvěcené
zemi leží pohrobené,
vychází ven v této době;
pokoj nemá ve svém hrobě,
už hrob vodou pokropený
zbožným slovem posvěcený. — —
Bludice to skvělý plamen?
Aneb hvězda skleslá na zem?
Aneb perla moře vroucí?
Ne — to očka, tvář je skvoucí,
tílko bílé — ručka hravá,
nožka hbitá — ústa smavá
vyšlá z chladna lesa stínu. — —
Jako slza v luhy kane,
větérek jak v údol vane,
povzdechy jak v srdce plynou,
vlnky jak se k květům vinou;
děťátko tak nožkou hravou
poslzenou kvapí travou,
že se kvítek nepokloní,
slzu ani nevyroní. —
V luhy kvapí — dál a dále
k vísce chudé — k chýži malé. —
V chýži děva nakloněna,
v líci slza vyroněná,
v ňádrech dme se vzdechů moře,
z retů toky plynou hoře —
v lících růže dávno svadlé,
dechem bolů ve hrob padlé —
v očích shaslé mládí blesky,
v čele vrásků — v mysli stesky.
K chýži děcko přikvapilo,
ručkou v okno uhodilo:
„Chladno jest v tom, máti, hrobě,
vem mě prosím — vem mě k sobě;
v zem mne ulož posvěcenou,
křížkem malým posvěcenou,
pokoj abych mělo v noci,
ve svaté jsouc boha moci.“
Děva vzkřikne — k srdci sáhne,
k děcku vnadnou ruku vztáhne,
v náruč jímá poupě svadlé,
rukou její u smrť padlé,
okem rosí tváře milé,
k prsoum údy tiskne bílé — —
a tak kvapí u les chladný —
v noci temné přízrak vnadný. —
Slunko vzešlo — vánek vane,
strůmek v lese hlavu shýbá —
rosa z něho na hrob kane,
a ta rosa — děvu líbá. —