Po nebes jasném baldachýnu
se vynořují shluky hvězd.
Potopil oko v zářném klínu,
myšlének zárod slaví vjezd
a roste duchem výš a výš…
Jak luzně rdí se Krasopaní,
ubledlý Vodnař síti sklání,
pyšný se Merkur v západ vznáší,
Mars hněvu rudým ohněm straší,
Orion stoupá v slavnou říš.
Shlukly se úže poděšené
nešťastné sestry Plejady
a měsíc světlo utěšené
do zlaté vlívá zahrady;
velebně trůní Jupiter.
Daleko bílou mlhovinou
se miriady sluncí vinou
a prostřed, šat v ně noříc skvělý,
stříbrné proudy Labuť dělí,
po vlnách plynouc čistých sfér.
Podivná shodo! divná sílo!
věčnosti času, prostoru!
Kdo chopí vznik tvůj? Tvoje dílo
záhadou ducha názoru,
jenž tebou v tobě původ vzal.
Hle okamžik a drobná vlna —
a říše skví se divuplna!
Kolik těch světů vesmír chová?
tu střed a vrstva vrstev nová
bez konce, počtu — dál a dál!
A zemi měsíc, slunce země
na pouti družné provází;
kol Alkyony sluncí plémě —
a dál a pak? — um zachází,
a neobsáhlý počne kruh.
Jest centrum jedno ve všemmíru,
jež, nepodlehnouc změnám víru,
jedino stojí všemohoucí,
co moudře řídí všecko jdoucí
a duši jeho — věčný bůh!?
O prachu z prachu této mrvy,
již zeměkoulí nazýváš,
ty viděti chceš základ prvý!?
červ na den moře přelíváš,
nestíhlým bloudě chaosem.
Mníš světla nabyt v temné noci
kouzelnou skel a čísel mocí?
Těch říší zámek ku prostoru
ten neodemkne ruka tvorů,
jež poutá mžik a hruda zem!…
A přece pružná ducha síla
mohutná křídla pozvedá
a světů Tvůrci v tajná díla
skoumavým umem nahlédá.
Sám článek věčném v řetězi,
duch těchou žive: zbaven tíže,
bytosti, z které pošel, blíže,
tajemství svatá, nevýslovná
že jasným jednou okem srovná,
nad časem hmotou zvítězí!
I navrací se znaven letem
z mlhavých poutí k počátku,
kde poesie sladkým květem
protkanou slýchal pohádku,
do děckých snů těch blažených,
a slyší děcko zníti znovu
v měsíci harfu Davidovu,
a vidí jak se dráhou mléčnou
v otčinu svatou, nekonečnou
vznášejí duše zvýšených.