Večerní slunce v matném čarolesku
poslední růže v údol rozsívá,
listí se chvěje v tajuplném stesku
a z dálky v horách bouře doznívá.
Viz, kterak v skálu bije proudu nával,
jak mocně pne se vlna vzedmutá,
proud burácí — a most kde druhdy stával
v nádherný kruh jest duha sklenuta.
Ó poutníku, jenž lkáš nad proudy žití,
když nadějí tvých most je stržený,
sem pohledni a viz to vlnobití
i žalobné slyš proudu ozvěny!
Před zrakem tvým most serván v zříceniny
než na něj stoupla noha chvějící,
však pohleď výš! což nezříš oblouk jiný
tak velebný a nachem zářící?
Ó žehnej bouři, jež tvým zmítá nitrem,
i blesk, jenž spálí ducha okovy,
i slunce, které spojí tebe s jitrem
a snů tvých klamné strhá osnovy.
Nechť zkalen zrak, nechť mdlá se noha zdráhá,
nechť snů tvých růže svadne v poupěti,
ty vykleň duhu, jež až k nebi sahá
a orel duch — i k slunci zaletí!