Hoj, je ten kraj náš bohatý
na mrzáky i na katy,
vrah prý mu smrtí hrozí. —
Jen kdo to: ten co naříká,
či ten, co zlato odvléká,
či noví neznabozi?!
Nu, nechť si vrah ten kdokoli —
my otřem naše mozoly
a vezmem ostré zbraně.
A když i vrahů tisíce
přestoupí naše hranice,
my bít se budem — za ně!
Hoj, je ten kraj náš veliký
tisíci těmi pomníky,
kde s otci dřímá sláva!
Potomstvo jejich hrdinné,
že zas mu sláva zakyne,
zde mužně — očekává.
A otcův cepy; znáte je,
ty lepších časů naděje,
jež zdědí naši kluci? —
Otcové vrahy pobili,
a my — mlátíme obilí,
se zbavit exekucí.
Hoj, kraj náš v světě jediný,
v něm šťastný lid a hrdinný, —
jak ten tam ve Homéru.
V něm plné pro vlast podniků,
dost šlechty — ale v Blaníku
— na pohled ráj to věru!