Krásna je ta mladá paní,
touhou mře, kdo patří na ni;
pán ji k hlučné svatbě veze, —
lilje svadne rukou kněze.
Ach tak jemná bledost líce
nikdy nešla ze měsíce,
aniž bělejší kdy pěna
byla bouří vykypená.
A v tom bílém, jemném pelu
safiry — jak archandělů —
vlhkým leskem snivě svítí —
věčně chtěl bych nimi mříti.
Jak dva proužky purpurové
tetelí se její rtové,
jako první pruhy zory,
kdy ovroubí sněžné hory.
Na koho se prvně smály,
ještě dnes jej srdce pálí,
a kdo první ssál z nich manu,
nikdy nezhojí svou ránu.
Pán ji veze v divém chvatu,
líbá ji — jej líbá ona,
tvář se koupá ve šarlatu:
kdo smí říct, že srdce stoná?
Vesele to v kole víří,
panny — statní bohatýři; —
hola, hudbo! — páni z kola!
pán svou choti k tanci volá.
Oba letí jako v bouři,
sladkou mukou oči mhouří —
— nad lodí se vlny pění,
tož divokých vášní chvění.
Letí — letí bájným kolem:
co to sténá divným bolem?
Letí letí v světel moři,
na popel zda štěstí hoří?
V kyprém loži na hedbáví
pijí rozkoš sladké navy,
v zápachu z arabských květů
ssají rozkoš jiných světů.
Rada lampa v mihotání
jak mdlá záře nad večerem;
v celování, v šepotání
mrou a hynou v žití sterém.
Dolíbáno, došeptáno,
domřely jim duše v snění,
krásná noc — snad bledé ráno —
v květech snadné otrávení…
Anděl sám prý ve svém klíně
první noci lulá paní, —
hrudi jako na hladině
vodních liljí kolísání.
A to hrudí pne se, padá —
jak je krásná paní mladá!
Aj či také někdy sténá?
ach to něčí šepce jména:
„Hezký hochu, pojď jen blíže,
tys má láska, tys mé kníže!
Nemáš palác, ani zlato,
ale mnoho lásky za to.
Líbej ústa! — tak můj hochu,
není hříchem lásky trochu,
vezmi ústa, oči — všecko…
co to kvílí? — malé děcko?! —
Hleď, jak se můj otec katí,
do domu již vchází svati,
musím prý dát ruku pánu,
abych velkou smyla hanu!…“
Bouří dme se bílé hrudí,
div, že pána neprobudí,
divným ohněm líce planou,
že má lásku rozbouranou…
Zvolna slovo na rtu hyne —
— bledý měsíc bouři svane
a až s jitřním světlem splyne,
mladá paní nepovstane! —