Tu na východním nebi bledé plání
co budící se rána lesklá zoře
polilo svitem luny hvězdné moře,
a vzduchem jemné pozachvělo vání
a větřík, na Dunaji vlnky tvoře
zašeptal v písni tiché jako hoře —
o zašlé mladosti tajemné lkáni. —
A šepot vlnek tiše chvěl se z řeky
jak jemná hudba v ucho dívčiny,
jak vábil by v ty temné tišiny,
kde konec hoře — na všechny již věky.
I sklonila zrak v řeky hladinu,
již lehký větřík v laškování čeřil,
kde vzešlé luny svit se stříbrem šeřil,
a návalem jak citů přemožena —
zapěla Vanda v noční tišinu
píseň, jež zvuky hudby provázena.
Kým byla řeč ta sladká postižena,
jež hudbou v duši city nejsvětější
v nás probouzí, — zrazujíc nejskrytější
v ní přání ukrytá — a v slova nezhalená?
Tu, v nepostižitelné, hloubné tůně
se noří duše — matných do propastí,
kde lidský duch, v té říši hrdě trůně,
jest vznešen nad bol, nad pozemské strasti,
jest v onom citu božském rozkochání,
kde zmírá vše, — utichá každé přání,
však duše sama, touhou téměř mroucí,
takořka zosobněna v hudbu onu
tu kráčí v propast k věcnému jak skonu —
Tu opět touhou v hloubí ňader vroucí
jest nesena v ty přetajemné kraje,
kde upomínka dávná srdcem hraje,
kde září světlo věčně nehynoucí.
Tu opět v bouř, a hromu rachocení
co vichru šum kol duše poletuje
a v přetajemném — bolném osvícení
se v lidstva spásu s mukou obětuje
a pouta vše té lidské bídy drtí,
umírá pro svobodu sladkou smrtí
však — vítěz — v smrti — nad tyranem jásá.
A opět v luzné přejde melodie
co tichá, nevýslovná lásky báje,
jež ohromnými křídly lidstvo kryje
budujíc v srdcích člověčenstva ráje.
Tu zazní výkřik, výkřik zoufalosti!
jako kdy duše v strašných mukách zmírá
a kletba mroucí ústa křečí svírá. —
A teď — jak v pláč ztracenou nad mladostí
se mění zas litujíc toho žití,
jež neuprosná na vždy hubí moc.
Ach v květu mládí — bože! odtud jíti —
Pak temné zazní: s bohem, dobrou noc! .
Však ještě jednou se povznáší výše
jak duše pevná, odhodlaná k činu,
jež mužně snáší muka za nevinu,
poslední ozvěna — a zmírá tiše. —