A marně Armin, marně uvnitř čeká. —
Na balkon vkročil — dole plyne řeka
jak jindy klidně, jako tichý sen.
Však její šum zní jako pláč a sten
co lkání pro zesnulou nevinu,
jež záhy v lůně jejím našla hrob;
ach — mladá tak, — a krásná, milá, svěží. —
Již tiše spí, — nade ní vody běží —
a nikdy lásky neuvítá dob. —
Však čistou, skvoucí duši děvinu
či ji též na vždy smrti halí noc? —
To dít-li můžeš — srdce není v tobě. -
Leč vlnky tiše šepotají sobě —
o ne — o ne — o dívko, dobrou noc!