A nyní stála dívka na balkonu
a vlnky dole tiše šepotaly,
tak tiše, sladce, jak by duši hrály.
A v modré výši luna s nebesklonu
nad vlnkami se tiše vznášela,
jak ku polibku by se skláněla —
vždy níž a níž se nade nimi kloníc,
a nad hrobem jak blaha slzy roníc.
I Vandu svitem stříbra polévala,
jež v jarní noci čarné vnady zřela.
A z jejího, tak překrásného čela,
kol něhož bledá zář se rozsévala,
a z nevýslovné krásy toho oka.
v němž jako odlesk teď se luna chvěla
jak v jezeru stopena — ze hluboka —
před nímž ostatní krása její bledla —
z té celé postavy mluvilo božství. —
Však jaká myšlenek ohromná množství
rej divoký v té dívčí mysli vedla?!
Ubohá dívko, co jsi přetrpěla?
Kdo uhodne, co v duši tvé se dělo?
Zem před tebou se v vnadách mládí skvěla
a žití — žití žádalo si tělo! —
Však hnusnost hříchu duší tvojí chvěla
a pokušení opět zaletělo.
Tu slyš — to hudba sladká zdůlí zněla. -
O ne — to bylo vlnek šepotání.
Jak sladce zní těch božských zvuků vání,
jak vábně kyne hloubný řeky klín
a v něm dlí spása — za ní smrti stín.
A opět jako bolné zastenání
zaznívá hudba temná duší děvy,
vždy víc a víc se blíží rajské zjevy
a níž a níž — se dívka — nížej sklání. -
Již v ony vykouzlené stoupá říše,
kde nehynoucí, čisté slasti kynou,
kde vyvolené duše blíž se vinou.
Zastenal proud — a zase plyne tiše. —