Tu zarmoucenou hloubí duše její
myšlenka spásy přec se pozachvěla.
I povstala — bolem se prsa chvějí
a sněhobílé roucho, co se bělá
od šíje, nad sníh ještě bělejší,
po postavě té bledé v řasách spělo. —
Nebyla nikdy — nikdy krásnější. —
Ze růží vínek skvoucí vroubil čelo,
dar z posledních triumfů spanilý,
a kolem kadeře se vlnily
tak volné, vnadně, jak by krásné lemy
krásnější ještě obraz vroubily.
Leč nad krásami vynikaly těmi
ty její oči — kouzla krásné duše
tu pojila výrazu v nevýslovném
jak věčného se žití sladké v tuše
k pohledu vznešenosti bohurovné.
A oči ty — jindy tak volné, hrdé,
teď v němé — tiché prosbě na něm tkvějí,
jak obměkčit by chtěly srdce tvrdé.
A nevinnost, jež měla by mít hrozbu,
jen ji pro toho — tak kdo vysmál se jí:
ta povržena — tichou má jen prosbu —
a v prosbě té — již naděj’ poslední.
I stála před ním jak ten cherub s výše
a její hlas zazníval měkce — tiše:
„Vy pán jste mocný, každé vaše přání,
každinkou žádost vaše zlato skojí
o jedné však nemáte slasti zdání:
tom citu, jenž vám blahem hruď napojí,
čin šlechetný kdy v sebezapírání
pro blaho duše jiné vykonáte.
O probuďte v svých prsou taký cit,
on víc vám podá slastí tisíckráte
než rozkoše pozemské rychlý kmit,
dobuďte blaha sobě takového:
O dejte slova zpět mi vám daného
a v modlitbách chci zpomínati vděčné
a povždy vás — co — dobrodince svého,
vám žehnati chci za to věčně, věčně —
O dobuďte si takového blaha!“
„„Výborné přednešeno, moje drahá,
Vám prorokuji dráhu slavnou, skvělou.
Však — ostýchavost pryč — jen buďte smělou
a všechny své soupeře překonáte,
jak výborně vy přednášeti znáte.““
„Ach žádné tedy, žádné slitování!“
dí ona, slední tratíc naději. —
„„O prosím, nechtě toho šaškování,
já podle vás si sednu raději.““
I skojila se dívka rozechvělá —
a klidu zas stísněný nabyl duch:
„Jen popřejte mi chvíli“ — klidné děla —
„bych čerstvý mohla nadýchati vzduch.“ —
„„To dobře tak, že jste si rozmyslila —
vy vždy jste překrásná i moudrá byla.““