A byl to on, kol jeho rtů pohrával
odporný úsměv, jenž však chtěl být sladký,
důvěrně dívce dobrý večer dával
a poklonil se jako dvořan hladký.
A dívka jemu pokynula němě,
by místo vzal — i sed’ a pravil jemně:
„Vy víte. krásné, přespanilé dítě, —“
„„Vím,““ přetrhne mu řeč tu ona pevně.
„Proč právě nyní přicházím — vy víte,“
započal opět — k cíli míře zjevně —
„„Jste arcinepřítel jak lidí,
jenž neúprosný, povždy neodbytný,
jak na minutu smlouvy konec vidí,
již duši béře v jícen nenasytný.““
Tak s úsměvem mu trpkým pravila.
„Ach v tom jsem povždy vyhledával čest,
to každého poctivce zákon jest.
A šlechtic — měšťan — v slibu nebuď lest.
A velmi byste jistě chybila,
překrásná Vando, kdybyste snad hněvem
mou péči, starost chtěla odměnit,
již vždy jsem o vás jevil, vaším zjevem
jsa jat. Minulost nelze proměnit
a jisté toho ani nežádáte:
Čím byla byste bez mne bývala,
zda vše, co máte, ode mne nemáte?
Budoucnost pro vás bídu skrývala,
by já se vás byl záhy neujal;
mne trpký pojal v hloubi duše žal,
kdy shlédl vás jsem, ana ku lepšímu
jsouc určena, jste opuštěna byla.
Genia zář se vašem v duchu kryla,
zda bez mne světu by se objevila?
Nuž poctivě slib daný splnivšímu
i vy svůj splňte závazek.“ — Tak děl —
Však strašný pocit nitrem dívky chvěl.
Co platno bohatství, co sláva, krása,
kdy čest je v sázce? — Draze vykoupena!
Ach před sebou — vždy bude zahanbena
a nikde — nikde nesvítá jí spása. —