Viděl jsem ve snu čarné údolí;
však nepohnuté, tiché beze žití;
jak tvář jest klidná tiché mrtvoly:
obraz, jenž více bol ni slast necítí. —
A byla noc; — ve výši hvězdný blesk
jakoby stříbra skvoucí vlnky čeřil,
a než se snesl s nebe k zemi lesk,
již slabý se co pablesk v hloubí šeřil
tam na dně údolí. A ticho bylo —
tichounko, jak by vše se spánkem krylo.
Pahorek skrovný jevil se mi v dole,
obklíčen horstvem jako věncem v kole,
pahorek skrovný, tichý, opuštěný,
jak mohyly to nasypané stěny,
a na pahorku mrtvé leží tělo. —
Kdy z něho žití asi uletělo? —
Tvář klidná, oči stuhlé, nepohnuté,
bez zraku v nebes temnou hloub upnuté;
o světle oněch hvězd však více neví.
Ač tvář ta mrtva krásy posud jeví,
a cos — snad srdce — v mé se hrudi ouží,
co zulíbat ty kalné oči touží
a pocelovat ránu v ňadrech krutou,
jež strašně k nebi hvězdnatému zeje,
z níž posud krev se vřelá k zemi leje,
až stydne v pásku rudou, nepohnutou.
Tu nad horou vyplývá luna bledá
a pablesk padá na zsinalou tváři,
studený zásvit v očích budí záři —
pohlíží kol, jako když vraha hledá;
zaplane žár z těch mrtvých dříve očí,
jak sopka, když se znovu rozdivočí,
a jako blesk se z hrobu vzhůru zvedá:
„Vrahové moji věčně věkův kleti!“
zní ze rtů to jak hrom ze mraků šedá.
Hluboko pod ním rodná leží země;
příšerný upír černou nocí letí
a „vrazi moji věčně věkův kleti!“
jak ozvěna to vzduchem stoná temně.
Tu vlastní ze sna zbudily mne vzdechy;
neb na mohyle čet’ jsem psáno: Čechy.