A nechme toho světa — děvče moje,
pojď, sednem raděj’ tu si u břehu
a dívat budem se, jak ve běhu
vlnek se hravých lesklé honí roje.
Pojď, sedni si v tom vrby chladném stínu
a budem dívat se, jak rybky tam si hrají,
jak z vody žluté květy vyrůstají,
jak vlašťovky se sklání na hladinu.
A — budem snít — — U vody usedla si
a naklonila nad hladinu hlavy:
ku vodě černé shrnuly se vlasy
a uchopil je v náruč potok hravý
a houpá je jak dlouhé vodní řasy,
kdy po vodě plynouce v náhlém styku
s květem, co na břehu, se zachytily.
„A budem snít — — můj hochu roztomilý
či neslyšel jsi nikdy o vodníku,
jenž po vodě své rozekládá sítě,
či o rusalkách pověst neděsí tě,
jež z večera leknínem hochy vábí
a mrtvé z vod je pouští na úsvitě?
Že nelze být rusalkou takovou! —
Leč — ze mne, věř, tak krutá nebyla by.“
K své tisk’ jsem její tváři nachovou:
Milenko, chceš být básníkovou chotí?
Nuž — rusalkou mu zcela takovou
buď, o jaké v pověsti mluveno ti:
Věčně jej vábi duše krásy květem
a noř se s ním v hluboké tůně citů,
kde tělo hyne — ale ve záchvitu
volným se duše vzhůru nese letem,
jak lesklá z vod se pnoucí bublina,
když na dně hloubí život shasíná.
A vodník? — věř, ta pověst pravdu má-li,
též otčím nebyl panně uchvácené:
Vystavěl palác čisté ze křišťáli
a snesl vše jí skvosty drahocenné,
co v jezer, řek se klínu ukrývaly.
A palác mít v mé duše hlubině,
kde šperkem city, tužby moje vřelé,
a snít a plakat živobytí celé
a radovat se v tiché tišině,
nevzrušen nikým v slasti ani bolu,
a věčně tak a věčně dlít jen spolu
a věčně tak se okem v oko dívat,
a na vodách když bouře rozhoupá se,
z hloubi ti ňader kolébavku zpívat
a kochat se v tvé duše stálé kráse —
či taký vodník ukrutným ti zdá se? —