V mé duši jasno! Nebe otevřeno.
Před trůnem klečím, bych se zpovídal;
tak krásnou jsem Tě nikdy nevídal,
ó žel, že nemám pro své city jméno.
Však Ty, co nemůž’ býti vysloveno,
snad v zraku přečteš, který touhou vzplál,
snad na rtu zočíš, který zumlkal,
když zvolati chtěl k Tobě: Má buď, ženo!
Kararský mramor kouzla zrakův nemá,
a malíř tvoří, žel, jen ústa němá!
Kdo Tebe pojme, vtělený sne ráje?
Jen ten, kdo v pýše varyta se chopí
a srdce báj v strun šumný jásot ztopí,
by zapěl světem hrdé slovo: Má je!