Táž cesta je to, týmž jde údolím,
týž věnec hvozdů s horských svahů kývá,
s týmž hravým zdrojem v běhu zápolím,
touž melodii skřivan v modru zpívá.
Touž vůni smrčin vzdychá mladý háj,
táž peruť jitra duši mou zve k letu,
týž lesk i stín, též horstvo, týž to ráj, —
a přec tu cítím rozhraní dvou světů.
Jak na křídlech mě slastný nesl chod
až sem, kde váhám. Dál již krok se plouží
jak v řetězech, a čelo kryje pot,
a srdce zpět jak teskné děcko touží.
To pohoří až sem se zdá mi tak.
že vrcholí v něm líbeznosť i vnada.
leč o krok dál jen hrozba, tíž a tlak;
zde povznáší mne, tamo na mne padá.
Zde bor, jenž tmí se v bělomživý vzduch,
s mým srdcem stejnou píseň šumí svorně,
však tam i on, můj miláček, můj druh
mi cizím jest a z hloubi hučí vzdorně.
I svěžesť lučin jak by vadla tam,
a květy jako by se zavíraly,
v nich rosa — zde jak čistý drahokam,
co jedu krůpěj onde třpyt svůj kalí.
A jedno nebe, nad horstva jež lem
s touž nádherou i zde i tam se klene,
to zdá se ve dví nad mým temenem
jak mečem archanděla rozpoltěné.
Ta půle zde, tak jitřně veselá,
jest plna paprsků i hudby ptačí,
a druhá — jak když dusně setmělá
své těžké, žhavé modro k bouři mračí.
A čím ten div, že dvojaký tu svět
mi dělí kraj ten nerozdílně sličný?
Toť známka malá, prostá na pohled:
toť bílý kámen — mezník pohraničný.
Zde krokem česká půda uniká
a cizina se náhle vstříc mi valí;
ne květ — mé srdce se tu zamyká,
ne rosa — zrak můj se tu chmurně kalí.
Stesk tlumí barvy, zvuky, svit i hlas
a přibíjí mé paty k pídi země!
Ó, ani sladce smírný nebejas
tu propasť citu nezaklene ve mně!
Mně nelze stejnou rozkoš, stejný vznět
mít zde i tamo pro ty luzné krásy:
tam ovívá mě chladně cizí svět, —
zde země živou hrudí k mé se hlásí!
Zde kotví srdce mé, a milou zvěst
mi tlumočí dech každý toho kraje!
Zde miluji, jen zde mi krásno jest,
jen zde mi v plný souzvuk radosť hraje.
A mluvte si, žeť stejně krásno tam,
tam za mezníkem, ba i spanileji,
a láska má žeť zaslepený klam:
já nechci žít než v nadšenosti její!
Ať lásky paprsek mi mění svět,
ať zářným divem zvýší, co mi draho!
Co krása, ví jen láskou zpitý hled,
jen láskou zpité srdce ví, co blaho.