Tvrdá půda, tvrdé žití!
Krušný chléb, jenž málo sytí;
z nesečtených rostou lopot
klásky, jež by spočítal;
všude svah jen kluzce zrádný
a tak svislý a tak spádný,
jak by ves ten lidský klopot
dolu střásti přemítal.
Z políčka když povyžene
obilí to vymodlené,
to v něm vánek nešveholí,
ale vzdechů vlnění!
O vlažičku lid když prosí,
suché hroudy prška zrosí,
druhý den zas — jak by v poli
napršelo kamení.
I ty střechy malých chýží
mnohý hrubý balvan tíží;
což tu obři z mrštných praků
v půtkách skály metají?
Či tu bídu v chatkách tamo
kamenuje nebe samo,
neb sem v bouřích hromy z mraků
stuhlé v žulu slétají?
Smutný kraj! a přec tu plesá
jarý zpěv až pod nebesa,
jak ty zdroje ze skal prýští,
hravě plyna do dáli;
bída kol ho nezaleká.
Ó, jak jsou zde srdce měkká,
že v tom krutém kameništi
neutuhnou ve skály!
Velké jste, vy tvrdé hory,
velké vašich vichrů vzdory,
vašich samot zádumčivosť,
vašich pustin tesknota;
ale větší, obrovštější
je ten chudý horal zdejší,
je ta statná trpělivosť,
hrdinská ta prostota!
Bouří nechť váš oddech hřímá
a mne v hloubce duše jímá
vaše výsosť, přísná krása,
tvářnost vaše železná;
ještě hloub mi pohne hrudí
píseň, jež vás v radost budí,
neb v ní lidská přemoc jásá
nad přírodou vítězná!
Tvrdé hory, tvrdé lebky,
ale duch jak motýl hebký,
jako paprsk věčné zory
vyvzdoruje ze skal ráj;
radosť žití dobývá se
z tvrdé bídy v silné kráse;
máte přec, ó české hory,
poklady, jak vece báj.