Nad potůčkem leží jinoch krásný,
Líbou vůni line lípa naň,
Jaré oudy kryje oděv řásný,
Kvítka všech druhů mu věnčí skráň.
Vůkol temní hájové šumící
O věcech předešlých hovoří,
Mládec ve proud osudy valící,
V listy z pně života zrak noří.
Otevřenáť leží před ním kniha
Tajemná — on topí mysl v ni,
Okem orloletým chmury stíhá,
Jež se přes ty vlasti přehoní.
K němu kmet Radouš přistoupě praví:
„Mládenče, kde vlast tvá? zjev, kdo jsi?
Co tak oko tvé v té knize baví,
Kde jsi se tu vzal už za rosy?“
„„Kdo jsem já, marnátě tvá otázka,““
Dí jinoch, „„nechtěj to zpytovať,
Sem mne vedla k rodu tvému láska,
K němuž lnu co k rozeňátku máť;
Rád bych, an se právě v této vlasti
Rozčeleďuje mladistvý rod,
Svou radou ho chránil od nápasti,
Vzepřel nezkušený jeho chod.
Nuže, můj Radouši, co tě sžírá
Tak klopotná péče a bdění,
Že ni noc tvé oko nezavírá,
Že se touláš od kuropění?““
„Pro bůh! kdo pak zjevil, mládče milý,
Moje jméno tobě, můj i trud!
Věru, ačkoli ti nevyryly
Léta žádné brázdy v tvář posud,
Přece slova věhlasu rozprávíš,
Ký se zřídka u smrtelných hostí:
Kýms učen tajemství číst, oznámiž,
Okem věštím, v srdce vnitřnosti?“
„„Ti, jejichžto ruka požehnala
Nad jiné vše tvému semenu,
S národem tvým pospolu mne slala,
Vám na průvod v tu vlast blaženu —
Bohové ty krásné žírné vlasti,
Vůkol obehnané hradbou hor,
Připravili vám k pohodlí, k slasti,
Byste tu prosluli, světu vzor!““
„Vidím, mládče, stojíš v lásce boží,“
Radouš plný úžesti praví,
„Pojď k mé čelednosti, dám ti zboží,
Dám ti družky, stáda i bravy!“
„„Věř, i já mám správu nade stády,““
Dí jinoch, „„po různém ponebí,
Jdu i je popásti, pobyv tady:
Jim též příchrany mé potřebí.
Tobě bozi dali važný úkol,
Radouši! postrach nepřátelům,
Abys nad veškery kmeny vůkol
Vznes se co ten nebetyčný chlum.
Věziž: bohové vás vyvolili,
Byste co pomořská jasná věž
Osvětou vše země ozářili,
Zahanbíce světotlumnou lež!
Já jdu dál — na, svěřuji v tvé ruce
Knihu tu tajemných výroků —
V správě vážné měj ji vždy za vůdce,
Řídiž radou její svých kroků.
Nehleď k zámezníkům, kujíť zrády,
Kniha vůli bohův ti věstí,
Pokud šetřit budeš její rady,
Dostaneť se blaho v oučestí.““
Řka, knihu Radoušovi podává
A požehnaje ho pravicí,
Jak po kvítí noha větru hravá,
Míjí stopou pololetící.
Vlaje roucho s mládence bělostné,
Záclona hvězdami protkaná,
V šír cloní ty nivy přemilostné
Záštita co vlasti ochranná.
Radouš zří za ním okem tužebným,
Trne sdřeblý, jako kdy rodině
Strašná Morana losem plačebným
Vydře otce v smutné hodině.
Takť Radouš, až se zchopiv, kráčí
A přemítá valný svůj osud,
Mládencova slova si opáčí,
Nevěda, zdaž pravda čili blud.
Dál a dál — na blízké hoře stane,
Jitro svou mu krásu odhalí:
Slunce na nebi, jež nachem plane,
Z rudé chmur povodně se valí.
Pramen jasna z tváře jeho sálá,
V lůno vlasti démanty lina,
Z kvítí libovonná oběť pálá —
Radouš v úžasu: Toť otčina!
Díky, bozi, že nad námi bdíte,
Za tajemné písmo díky vám!
Nuže kniho, zjev mi věsti skryté,
Výroky ať věčných bohův znám!
„Sluchu dejte větrodůvci,
Tučostoni, chmurojezdci,
Bleskostřelci, hromovali,
Vichroďasi, burohonci,
Vatrožhavci, dštivokropci,
Vodonorci, krpožírci,
Hvozdošumci, zemorodci,
Lunoběsi, slunohaři,
Dnojasi i nocochaři.
A vsi živci, vsi mařivci!
Domlouvám a vyhovárám,
Rozkazuji a zaklínám,
Či z povětří čili z vody,
Z hloubi moře, příkrých břehů,
Či po pouštích, kolmých stráních —
Po kupinách i dolinách
Z hustých lesů, černých hvozdů,
Z lačných písků, z zemi siré!
Prvým rázem, bohův úkazem,
Přilétejte, semo spějte,
Choďte, choďte, nezavoďte,
Rykem, valem, neoddalem!
Káži slovem, jehož ctíte!
Druhým rázem, bohův rozkazem!
Mocí spisu, jehož rysu
S uctivostí se kloníte,
Třetím rázem, bohův rozkazem!
Před nimiž drhá slunce a zem!
Choďte, choďte, nezavoďte!
Přilétejte, semo spějte!“
Na toto Radoušovo vyzvání
Zachvěje se povětrn obor,
Ze všad ryk, šum, sykot, prask a ržání,
Duchové ochotní pádí v sbor:
Ti přihánějí se cvalem běsním,
Ti na oblacích přijíždějí,
Zas jiní snují se loubím lesním,
Tito na křídlách se snášejí.
Tlupa kráčejí po duhovém mostě,
Tito po paprscích skluzují,
Tu druh opět osedlal si chvostě,
Tamto na komoních harcují.
Jedni trčí kozlovými skoky,
Ti se kotrlcem přivalují.
Druzí zas větrolehkými kroky,
Ti se pramenem vyřinují.
Tito šedí, jiní v bílé říze,
Jiní číří, téměř průhlední,
Těch tělo co z pavučiny příze,
Vesměs hosté z říše prostřední.
Všickni duchové se v kolo staví,
Ruce křížem, kloní se a praví:
„Co poroučíš, mocný pane náš?
Vyplníme slova tvá, rci — kaž!“
Radouš vůkol sebe vida duchy
V pokoře a k službě hotovy,
Silnější nabývá tím odtuchy
A jim v tato slova odpoví:
„„Duchové, velím vám! a poroučím,
Byste ihned vystavěli zde
Na tom vrchu pro mne chvatem roučím,
Krásný hrad, než soumrak nadejde!““
Duchové poslouchají v tichosti,
Vzavše rozkaz, se mu klanějí,
„Stane se!“ praví mu — i v rychlosti,
Jak jsou přišli, tak zas mizejí.