Do kyprých podušek
se v spánku děcko noří,
nachových květů vděk
na svěžích lících hoří
a k nim se pojí.
A hravý klučina,
jejž smavým dechem vesna
líbati počíná,
zde u kolébky ztěsna
na stráži stojí.
„Zde zůstaň s maličkou,
střež mušek čilé roje,
ať všetečností svou
neruší kvítko moje — —“
matička děla,
již volal práce chvat.
Teď klučík strážcem je tu
a bedlivostí jat,
sleduje mušky v letu,
kam která spěla.
Hoj! mžikem blíž a blíž —
teď k čílku rejdí, smělá,
však také vzhůru již
k pokutě ruka bdělá —
a rána padá.
Ta tam je muška sic —-
však hrůzou vzkřikla malá,
jí bolesť vzruší líc
a brvy perel spjala
celičká řada.
Máť spěje rychle sem
a konejší a smíří
i děcko s klučíkem,
a jemným slovem šíří
proud z duše vřelý:
„Hněv i tu nevinnosť
přivádí ku bolesti;
kdo mírným, zloby prost,
je sobě, jiným k štěstí
po život celý…“