Tiše plynou v dáli plny únavy,
truchle šumí vlnky řeky Moravy.
Opuštěny háje, tichý stojí les,
nikde nešveholí libý ptačí ples.
Všude mrtvé ticho, všude mrtvý klid,
zarmoucen a truchliv moravský je lid.
Má ach, má ta země, má to dobu zlou:
zpupný Maďar vládne nyní Moravou.
Avšak zjasni líci, vypuď smutek z hlav,
k pomoci ti spěje kníže Břetislav.
Jako bystrý orel v čele jarých čet
do Moravy družné Břetislav již vlét.
Na Maďary kvapem jako orel pad’,
ti prchají před ním mrzce do Karpat.
Lid moravský plesá vida tento div,
že sveřepý vrah je vyhnán z jeho niv.
A když v rukou jeho poslední byl hrad,
kníže na posvátný spěchal Velehrad.
A jak přišel v místa, kde slavný hrad pněl,
hrdinný tu kníže rázem oněměl.
Vida pouhé trosky, kde chrám krásný stál,
Břetislav tu kníže hořce zaplakal.
„Všechnu svoji kořisť rád tu v oběť dám,
by se skvěl zas v slávě Methodějův chrám.
Nechať hlásá stále ve pozdní až věk,
jak je Bořivojův vděčný potomek.
Nech tu rozléhá se zbožných písní zvuk,
kde panoval slavně mocný Svatopluk!“
A tak posud hlásá slavný Velehrad,
vlasti své kde zbožný kníže oběť klad’.