Jak ráda zpomínám
nizoučké chatky,
kde dvířka laťková
jsou u zahrádky.
Jako bych viděla
opět tu vísku,
drobné kde děti se
batolí v písku.
Kostelík chudobný,
střecha juž sešlá,
což přes ni mnohá as
bouře zlá přešla.
Babičku zas vidím
v nedělním šatu,
v ruce má „Nebeklíč“,
zvolna jde v chatu.
Za ní pak dědeček
s berličkou svojí;
kolem nich vnuků sbor
u živém roji.
Aj, což tak pojednou
úsměv můj mizí?
Dědeček v hrobě juž,
v chatce lid cizí. —
Sladké jste zpomínky
na dětství ladné,
ač při vás začasté
slzička spadne.