Aj, proč’s tak zamyšlena, Thalie?
Zpomínáš zašlých časů snad či těch,
kdož žili v nich — jež mohyla kryje?
A za kým spěje hluboký Tvůj vzdech?
Zpomínám zašlých dob těch neblahých,
kde hrstka jenom mužův předrahých
mně zemdlené a chudé poutnici
hledala koutek v teplé světnici;
kde hrstka mužův těch tak nadšených
podala sobě rukou sbratřených
a neustala dříve v úsilí,
až rozbila mi stánek přemilý.
Bylo to tam — to jméno v duši ples
i zármutek budí neskonalý —
dům ten, jenž kryl můj stánek bývalý,
ten stojí dosud starým jménem zván!
však kde je, kde, můj Josef Kajetán? — —
Ta slza, jež mi s oka k ňadrům kane,
nemůže zcelit srdce rozervané,
pro drahou hlavu tu jež hubí žal.
Kdo jako on mne v světě miloval?
kdo jako on tak pro mne sbíral, snášel,
a nadšením svým jiné též unášel,
by v skrovný chrámek můj a svatyni
přinášeli svůj poklad jediný?
Osud mu trpký hodil k nohoum lós
a mnohá strast mu žití zkrátila;
však kdy-li lásku jeho zvrátila?
kdy píli jeho viděl klesat kdos?
Zdaž ústrky neb posměch rouhavý
jej chutě zbavily neb odvahy
a naučily ruce v klín jej klást
a nepracovat pro tu drahou vlast?
Zdaž osud zlý se na něm dochoval,
aby jí byl kdy méně miloval?
A jeho díla, „kusy srdce jeho“,
zdaž zapřely kdy mistra šlechetného,
jenž co měl v sobě velkých, krásných citů,
vetkal je v ně jak hvězdy do blankytu?
A muž ten nad jiné mi vzácný, drahý,
jenž potem skrápěl chrámu mého prahy,
dnes živě tak se na mysl mi staví,
jakby chtěl lkát, že zemřel bez oslavy!
Ó nikoliv — já vděčnou slzou rosím
tu jeho mohylu, a jak on mne,
i jeho stále ve svém srdci nosím.
V sloup chrámu Tvého vryl on jméno své
tak hluboko, jak v naše ňadra jen.
Zde pomník pevný jemu postaven;
nebť dokud ty zde budeš stánek míti,
bude i Tyl náš v slávě tu se skvíti!