Kdykoli velducha nám slavit jesti,
jenž v světě velké věci vykonal,
vždy díme s povzdechem: Proč nebyl naším?
Proč nebyl náš, ten bohův zvolenec,
ten velký muž, jenž vlast svou miloval
tak vroucně, že co psanec bloudil jí
nemoha míjet ňadra matčina?
Proč nebyl naším? — Vždyť ten jeho vzdech
„Serva Italia!“ má stejně bolný zvuk,
jako ten náš: „Serva Bohemia!“
Že stejné pak i naše hoře jest
a stejné tužby, přání, povzdechy,
tož cítíme to velké nadšení,
jímž Ital slaví svého Dantea.
Jak krásné jest, kdy možno cítiti,
co blaží jiného, a rozplakat
se cizím slzy v oku zachvěním!
krasšího není v světě souhlasu,
než v milionech srdcí jeden cit
a jedna velká v duších idea!
Tak s námi jest, jenž k bohatýrům těm
se stejným neseme vždy soucitem,
kdož pro svou volnost v ruce drží meč.
A takž i dnes nás duch ten obletá,
jenž šestero již věků překonal,
anižby zapomněl naň šírý svět.
On v pravdě božskou bájí poutá nás
a učí stejně krásu milovat,
jak krásnou tu, však málo šťastnou vlast.
Kdo také duchy ctít se naučil,
tenť hoden, aby dědicem jich byl!