Dopadla krůpěj šlechetné té krve,
již prolít měli naši synové;
my pevně stáli nyní jako prvé
a vzdech jen rušil ticho hrobové.
My bojovali, jak na Čechy sluší,
již pamětni jsou dědův rekovných;
my byli Tvými, králi, s tělem, s duší,
stojíce v řadách chrabrých vojů Tvých.
Leč Štěstěna se od nás odvrátila!
Jeť prohráno, co vládou hájeno;
nás cizí ruka z pouta vyvětila,
jež s nechutí jen bylo snášeno.
Teď starý blud se v starou pravdu mění,
„že sílu hledat třeba v sobě jen“ —
a celý národ volá v zanícení:
Kéž z toho jha jsem na vždy vybaven!
My nechcem déle cizí barvy nésti,
my nechcem hříčkou Teutonie být;
my v půdě vlastní chceme růst a kvésti,
pod střechou otcův dítkám svým jen žít.
My marně zem jsme krví nerosili,
nebojovali proti vůli své —
nás osud dějin sám pošinul k cíli,
a přes náš hrob jen nazpět jíti lze!
Ten dobrý duch, jenž řídí světa děje,
nadarmo naší krvi nežehnal;
teď nové osení se na nás směje
a z krajů českých prchá starý žal.
My s bolestí jsme dítky oplakali,
jež padly pro věc Čechům pracizí;
my v svatou otcův zem je zakopali
co žertvu za to, klam že vymizí.
Duch dějin káže: Vzdej se starých bludů,
Austrie mocnať jenom v dítkách svých;
spoř sobě již i jim marného trudu
vzdajíc se svazků věkem zetlelých.
Uvolni pouta, jež nás posud tlačí,
učiň, by obdivil se tobě svět;
nechť ku předu jen noha tvá teď kráčí —
neb přes náš hrob jen možno jíti zpět!