Do noční se bouře věží hradba,
Nade hradbou v mlhavé šerosti,
Jako rakev rozbořená, leží
Ostatkové Vršovské pevnosti.
Vichr strašně v zříceninách skučí,
V komnatách rozvalených burácí,
Víry popela k obloze zdvíhá,
Sloupy rozpukané k zemi kácí.
Luna mračnem bloudíc, jak duch bledý
Hřbitova jenž rovy navštěvuje,
Semotamo vrchol černých rumů
Přeludným pobleskem osvětluje.
Hledí v oken rozryté otvory,
Do komnaty někdejších slavností,
Na obrazy ohněm porušené,
Na Vršovců zavražděných kosti.
Vítr píseň děsnou, hrobní kvílí,
Odpovídá umrlčí mu ptáče;
Ozvěna tam z komnat hrůzopustých,
Jak by z lůna rakev zněla, pláče.
Ticho opět, vítr teskně vzdychá —
Pod dlažbou, slyš! zahučí to temně,
Nad pohřební rozvalenou skrýší
Otvírá se s děsným zvukem země.
Černá postava se zdvíhá zhůru:
Výš a výše do měsíce záře
Vypíná se v hávu havranovém
Jinoch sněhobledé, hrozné tváře.
Jako socha nad zbořeným hrobem
Stojí oděnec; železnou pěstí
Dýku zakalenou k nebi zdvihna
Volá hlasem nesmírné bolesti:
„Z rakve vydobyl jsem dýku pomsty,
Ze skrýše ji vyrvav pohřbeného,
Podruhé by krví zkropila se
Mstitelkyně rodu Vršovského.
Odpolu již práce vykonána,
Doplní ji brzy pomsty ruka:
Na oceli, krev kde Břetislava,
Lípnout bude krev i Svatopluka!“
Luna klesla v černou rakev mraků;
Když pak vítr po úzkostné chvíli
Jiskry požáru k obloze zdvihne,
Z hrobky bolné vzdychání zakvílí.