Tam nad Libickým hradem se vznáší hustý dým,
Se vyvaliv z požárů k oblakům červeným,
A dýmem zhůru šlehá zuřící ohně proud,
Jak praskotem by hlásal: Tak slaví pomsta soud!
A podál sedí žena, jejíž bledou tvář
Příšerně osvětluje krvavá ohně zář;
U ženy jinoch stojí, v zem oko upíná
A do rtu krvavého zub děsně zatíná.
„Ach manžel — otec zabit!“ tak zazní vdovy hlas,
Jíž v oku poblesk slzy přehrozným žalem zhas’;
A jinoch oko slzou zalité dlaní kryl,
Zvolaje: „Já jsem svědkem ohavné smrti byl!
Přeběda, hlava slavných Vršovců klesla v prach!
Ach kde a kdy zastaví svou pomstu divý vrah!“ —
Tu plamen rumů praská, vyšvihnouc výše pal;
Slyš klusot oře — panoš sem cvalem přispěchal.
A zbrojnoš unavený se s koně vyšinul,
Zhled jeho bledou ženu úžasem děsným tknul;
„Kde jsou mé dítky?“ zvolá, „má robátka kde máš?
Mluv, proč je nepřivádíš, kde mi je ukrýváš?“
Tak vdova Mutinova teď kvapně zarděná
Vykřikne hlasem děsným, co lvice drážděná.
„Ty mlčíš — ty ukrýváš před matkou ďáblův klam?
Kde jsou?“ — Tu k nebi zdvihna jun oko, šepce: „Tam!“
A matka osiřelá ni rtoma nehnula,
Jen oko zkamenělé na posla upnula.
„Při smrti pacholátek,“ běduje panoš dál,
„Se po Praze veškeré hlas žalný rozléhal,
A lidstvo hojných slzí lítosti plakalo,
Když krásné mladší robě matičku volalo;
Však prchal lid, když jemu hrdélko bílé kat
Obnažil —“ — „„Dost, dost!““ jinoch tu zvolá, hrůzou jat.
Po lícech matky bloudí strašlivé usmání —
„Neslyšíte mých bledých synáčků volání?
Slyš — slyš! to hlas miláčka — já jdu — již jdu!“ tak dech
Poslední zachvěl matčin, a tělo kleslo v mech.
Tu jinoch se na tělo své sestry uvrhne,
Zardělé hrůzou oko na mrtvé líce pne;
Tu s hůry zarachotí zbořených sloupů hrom,
Do sklepů tam se řítí řeřavé spousty lom.
A jinoch se vymrštil a hlavu k nebi pnul,
Divoce okem jiskře pravici pozdvihnul;
Čím Jan, syn Tistův, tu se zaklínal, žádný sluch
Nezvěděl, to jen slyšel krvavé pomsty duch!