Po Odře páry večera plují,
Nad Odrou hradby se Hlohova pnou;
Po břehu stany se táboru dují,
V táboře trouby k modlení zvou.
Stříbrným hlasem mědi volají
V široké řady německý voj;
Pluky tu zbožně na zem klekají,
Zvučně chřestí klekajících zbroj.
Hle! tam skvostná se opona zdvihne,
Kníže opouští císařův stan,
V sedlo bělouše hrdě se švihne,
Táborem jede vznešený pán.
Pán si nevšímá klečících pluků,
V mlhu upíraje zraky své;
Jezdec nevšímá si zbožného zvuku,
Jenžto jej s věže k modlení zve.
Kníže paloukem o samotě jede,
Časem rozbouře strašlivou řeč:
„V krvavé seče osud mě vede,
Opět se pomsty zakalí meč!
Bratr tam můj — tu stolec mé říše —
Padni, bratře! pánem jsem já!“
Ach, tu zapláče zvoneček tiše,
K modlení žalně napomíná.
Po Odře luna lesky rozsívá,
Mlha šeříc se co umrlčí pás
Závojem bílým palouky ukrývá;
V dálce již kvílí zvonečku hlas.
Ejhle, tu mlhou na vraném koni
Jezdec černý přiklusal sem:
„Modli se, kníže! Než se dozvoní,
Klesneš mrtev na tvrdou zem!“
Z úst se tato slova hrozně mu táhla;
Kníže uděšen pohlédne naň —
Hledí a bledne, jak by mu sáhla
K srdci ledová kostlivce dlaň.
„Hu! toť Vršovec s hrozící tváří!“
Svatopluk zvolá — „pekla to druh!“
Volá a cválá měsíce září,
Jak by jej pomsty sledoval duch.
Bělouš uhání jelením skokem,
Hrůzou uchvácený knížecí pán
Žene se luhem, lesem, potokem,
Jako by pekla bičem byl štván.
Hle! za běloušem na vraném koni
Jezdec se žene bouře letem:
„Hoj, Svatopluku! Než se dozvoní,
Klesneš mrtev na tvrdou zem!“
Vyvolá takto; kníže zděšený
Krvavé ostruhy v bok oři tne,
Cválá, až z úst mu valí se pěny,
Zhůru se plášť s plece do větru pne.
Půda jen drnčí, řeka jen kypí,
Mlhu roztřásá strašlivý spěch;
Řekou a oblohou, blesku co šípy,
Luny dvě rozvířily běh.
„Modli se, kníže! Již se dozvání!“
Opět tu zazní děsící hlas;
Přilba teď knížeti padá se skrání,
Divoce větrem plápolá vlas.
V zoufalém letu se marně namáhá
Kníže vyrazit z útroby jek —
Po lemu pláště škůdce již sáhá,
Chechtá se děsně, co vtělený vztek.
Mlhou se tábor temně již míhá,
V němžto se Čechů voj položil;
Pomsty teď dýku Vršovec zdvíhá,
Volaje: „Zvonek již dozvonil!“
Dýka zableskla — kníže tu klesá,
V trávě se kouří krvavý splev.
„Kate Vršovců!“ tak mstitel zaplesá,
„Pí svou vlastní se pěnící krev!“
Svatopluk vzdechna život vyronil,
Mech toky červené z mrtvoly pil;
K modlitbě zvonek umrlčí dozvonil,
Vršovec dýku nasycenou skryl.