Ach ty pole, pole ty Moravské!
Hřbitove královské velebnosti,
Role skropené rekovskou krví,
Lože šíré věrných Čechů kostí!
Již tě opustila bitva hlučná,
Půda tvá teď kolébkou se stala.
V níž Morana, sestra bitvy, tiše
Oběti krvavé kolébala!
Kolébá, ach! Morana oběti,
Moravy jim vlna píseň pěje,
V píseň spánku hroznou tu a onde
Vzdychání umírajících chvěje.
V poli strašném mohyla se zdvíhá,
Z nížto dolů potokem krev teče;
Mohyla z těl reků nasypána,
Jejichž pěsti ještě tisknou meče.
Česká stráž to pána nešťastného,
Jenž pro krále srdce krev vylila,
Přísahu věrnosti svatosvatě
Zápasem smrtícím potvrdila.
Věrná stráž, ozdobo českých reků!
Kam odvlekli Otakara tvého? —
Za Dunaj tam, do Rakouské hradby
Zavezli ti krále krvavého!
Krále zrada pekla utratila,
Zrada zpupných cizí země synů;
Zanevřevše na přísného soudce
Mstiliť vraždou vlastní zloby vinu! —
Ve mdlobách vlast smrtelných krvácí,
Krále mrtvola tam v klatbě leží,
Ach, a těla hajitelů vlasti
Na bojišti přehrozném se věží!
Před osudným dnem svatého Rufa
Otvírá tam půlnoc tiché hroby:
Na poli tu šírém nad Moravou
Zdvíhají se stíny z dávné doby.
Nad tmavými hávy lebky bílé,
Na lebkách pak strmí přilby černé;
Do noci tak pnou se vojínové,
Podepřeni o své štíty věrné.
Po bojiště brázdách kráčejíce
Kosti drahé královské hledají;
K severu pak obrátivše hledy,
Na zem v bolném úpění klekají.
Jak když vítr lupením jeseně
Tmavým hvozdem hrůzotemně šumí,
Tak i nyní kvílí o půlnoci
Českých bojovníků hrobní dumy:
„Neopouštěj, hvězdo Přemyslovců,
Oblohu té milé České země!
Žehnej láskou k národu a králi
Vnuků našich oklamané plémě! —
Běda, běda! ruka našich vnuků
Pamět slávy vlastní tam rozrývá;
Slávy ozvěna jen v rumech hrobů
Tajných bolů pláčem se ozývá!
Což té krve bohatýrské proudy,
Které půda nad Moravou pila,
Což ta svatá láska naše k vlasti
Památky si vděčné nedobyla? —
Šlechto česká! neboř slávu otců,
Vnukové! vyslyšte naše lkání,
V pokoji by prach náš odpočíval
Až k věčnému s vámi se shledání!“