Rozvlažily slunéčka blesky
Na horách sněhy a ledy,
Již potopil blankyt nebeský
V plynoucí potok své hledy.
Slyš, první skřivánka písenka
Již blahé jaro vyzvání,
Probuzujíc útlá kvítenka
Na břehu, palouku a stráni.
Hle, děva tam u studánky
Tvář slzami zrosujíc stojí,
Nadarmo kvítka se v blánky
A v pestré lupénky jí strojí,
Potůčku milé bublání
Nepudí trudné myšlénky,
A slavíka klokotání
Neblaží srdce Boženky.
Větérků teď políbení
Jí slzu s tváře utírá,
Se tázajíc v libém zachvění:
Co, Boženo, srdce ti svírá?
„Miláček o lásce mi zpíval,
Když kvetlo jaro milosti,
Mě vinul k srdci a líbal
A sliboval lásku věčnosti.
A s létem i jeseň uplynul,
Tu čekám s pláčem milého:
Jak pod sněhem kvítek zahynul,
Tak láska svadla i jeho!“
Tak truchlila dívka, plakala,
Až jí usedalo srdénko, —
Tu za ní se slova ozvala:
„Netruchli, drahá milenko!“
Hle, slza se žalu rozplyne
A promění v blahou perlinku,
Neb jinoch k srdci již vine
A líbá krásnou děvinku.
A zvolá: „Nechť listy padají
V jeseni do hrobu chladného,
Oldřichovy sliby trvají
A láska nevadne jeho!“
A hle! milence a děvu
Obstoupí statní junoši,
A dívce v sprostém oděvu
Se koří hrdí panoši.
„Nuže, vládykové moji!“
Teď zvolá věrný milenec.
„Hle kníně vaše tu stojí,
Uviňte jí svatební věnec!
Mé srdce vroucí milostí
Se k sprostné dívce sklonilo,
Neb znakem ji spanilosti,
Hle, samo nebe zdobilo!“