Krvavým mrakem slunce vychází,
By zvěstovalo krvavý den;
Morava valí s kvílícím šumem
K Dunaji spoustu sinavých pěn.
Hle, po Moravském poli rozlehlém
Hemží se lidstva a komoňů roj,
Tam k nedozírné táhne se dálce
Římského císaře hrozný voj.
Naproti Němcům v železném šiku
Pne se národu českého květ;
Vlají tu prapory reků slovanských,
Jenž podivením plnili svět.
Ach, vy korouhve vítězoslavné!
Ranní větérky, jež míle vás dmou,
V děsné se náhle změnivše vichry,
Klenoty vaše rozervou.
V králově stanu množství oděnců,
Uprostřed vojvod Otakar král;
Před Otakarem v kruhu rytířů
Posel páně Závišův stál.
„Králi velebný, pane přeslavný!“
Takto vyslancův ozve se hlas,
„Falkenštein z Růže tobě se koří,
Královskou, pane, milostí jej spas!
Falkenštein slibuje oddanost věčnou,
Přisahá věrným sluhou ti být;
Odpusť mu viny, onť jenom žádá
Dnes v boji státi co pevný tvůj štít.
S četným houfem v seči rakouské
Důkaz chce dáti věrnosti své —
Račiž jen, pane, vyřknouti slova:
Otakar Záviše dnes k sobě zve!“
Domluvil posel. Otakar zdvihna
Zhůru utrápenou, velebnou tvář
Promluví k poslu, ana mu v oku
Plaje hněvu prudkého zář:
„Na věky zrádcem cti svého krále
Záviše bude v dějinách slout;
Oko se hrozí bídníka zhlídnout —
Nebi odkazuji budoucí soud!
Prapor nechť vlaje svatováclavský,
Bůh vlasti klenotu žehnej i nám!
V šiky se řaďte s družinou věrnou,
Já houfy české povedu sám.
Miloto věrný, Miloto statný!
Toběť svěřuji moravský voj;
Vediž bleskem vítězného meče
Houfy udatné v osudný boj!“
Odešel posel — Milota zbledna
Šepce: „„Již němůž jinak se stát,
Za krev bratra, prolitou katem,
Lev hrdý musí život svůj dát!““ —
„Praha nám heslem!“ Otakar zvolá,
„Praha nás slavná provodiž v seč!“ —
Praha! zahlučí hlasy vojínů,
V heslo řinčejí štíty a meč.
Slunce vystoupí na báni nebeské;
Bouří již divoké bitvy lom —
Kopí a meče již krví se kalí,
Od země k mrakům valí se hrom. —
Miloto věrný! Miloto, kde jsi?
Ach, tebe volá k pomoci král —
O pomoc volá klesající národ — —
V šiku nepřátel Milota stál!