Již půlnoc rozložila se po táboře českém,
V královském stanu lampa se kmitá temným leskem;
Tam král u stolku sedí a trudobledou tvář
Do dlaně tiskna zírá v plaménku tichou zář.
Na stole se před králem popsaný lístek bělí;
Král kdykoli naň hledne, tu nevýslovné žely
Se v oku mu zajiskří a duše leknutí
Vyráží z prsou těžké bolestné vzdechnutí.
Teď opona vyzdvihne se Přemyslova stanu,
A hle, sem vážně kráčí sbor ozbrojených pánů,
A vůkol krále řadí se vůdců statných pluk;
Než Otakar neslyší železných kroků zvuk.
A opět ticho v stanu — po teskné jenom chvíli
Z útroby Otakara bolestný vzdech zakvílí.
Tu Milota pán z Dědic se blíže k stolu hne
A krále rozjímání tím slovem přetrhne:
„Náš králi nejjasnější! rač oznámiti míle,
Proč povolal jsi k sobě nás této noční chvíle?
My vojínové tvoji, jimž rozkaz jest byl dán,
Čekáme, čehož káže přeslavný král a pán.“
Tu Otakar se zdvihne a okem velebnosti
Pohlíží kolem přísně na zástup nočních hostí;
„Čti!“ zvolav, lístek pánu přednímu podává,
A ruce křížem klade na trudná prsa svá.
A Milota se chvěje, v list zírá s hrůzou v tváři,
Na níž se střídá bledost s krvavou prudkou září.
„Čti hlasitě!“ král velí, „by známo bylo vám,
Před kým — a kdo výstrahu osudnou poslal nám!“
Pán z Dědic čte: „Věz, králi, že ve tvém vlastním voji
Se úklady a zrada k zejtřejší bitvě strojí;
Již bídník zvolen, jenž by hrot do srdce ti vklál;
Tu zprávu dává císař — Rudolfus, Němců král.“
List přečten; Otakarův teď hlas se bolně chvěje:
„Hle! přátelé jsou zrádci, a nepřítel nám přeje!
Tak jest-li tomu, nuže — s dýkami, páni, ven!
Proč podlý vrah tu čeká na slunce jasný den?
Úkladně mám-li klesnout v ohavném, zrádném boji,
Tu jsem — tu prsa nažím, tu obět vaše stojí!
Uspořte ran a krve oddaným druhům mým,
Ať za všecky sám jeden již nyní krvácím!“
Tak krále nezdobila posvátná slávy zoře
Ni tenkrát, když podmanil severních končin moře,
Jak teď, an s prsem nahým uprostřed pánů stál,
Co obět bohatýrská, velebný Čechů král!
Před králem na kolena teď vojínové klesli
A k svému pánu ruce a hlasy vroucně vznesli:
„O pane! k slávě vedl nás vítězný tvůj lev,
Věrnosti důkaz jemu dá srdcí našich krev!“
A páni znaku hvězdy, trojřičí, orlice,
Lva, ostrve a lekna pozdvihli pravice;
I Milota, pán z Dědic teď věrnost přisahal,
By nejen vlast a krále — i nebe oklamal.