Ze spousty Klokotského Hradiště kouř se valí
A kolem lesy, hory i blankyt nebes kalí;
A z rozvalených domů bolestné kvílení
I vzdechy smrti do tmy dusících dýmů zní.
Před pobořenou branou Hradiště bývalého
Se týčí na komoních rod znaku růžového,
A kolem Vítkovců se přečetný druhů sbor
Teď rozložil po stráni a skalách blízkých hor.
„Nechť,“ zvolá otec Růží, na meč udeře pěstí,
„Ty šlehy dýmu zemi i nebi hrozně věstí:
Že svévoli se krále rod náš nepokoří,
Že, než by hradů vydal, jich raděj poboří!
Přisámbůh! sílu Růže až do nejdelší smrti
Moc krále Otakara nezlomí, nerozdrtí:
Vynaložíme život, poslední srdce krev,
By pokořen v prach klesl hrdého škůdce lev!
Jak záští naše město dnes vlastní zahladilo,
Že králi ani chýše ni duše v něm nezbylo,
Tak chceme zuřit mečem a žhoucím plamenem
Po krále Otakara dědictví veškerém.
Onť sám si proti sobě odpůrců povzbuzuje,
Neb města dada Němcům, z nich Čechy vypuzuje;
Na Pražském mostě nesmí se ozvat český hlas;
Hoj, jaký příval lidu tím zve na pomsty kvas!
K těm hodům pýcha jeho též láká cizích pánů
Z Korutan, Rakús, Štyrska i bodrých Moravanů:
Ti s námi zapřisáhnou se slavně duší svou,
Že zničí slávu krále, jej s trůnu vyvrhnou!“
„„Přemysla slávu zničit?““ vyvolá jinoch statný,
Syn krásný Budivoje, pan Záviše udatný;
„„Ni země moc a síla, ni nebe žhoucí blesk
Nezruší jeho slávu, ni jeho skutků lesk!
Mocnářem být, ne slout jen, to účel Čechů krále;
Rozdrtit musila se na vůle jeho skále
Svévole šlechty bujné, jež zpupným odbojem
Korunní hrady drží a hubí lid i zem.““
„Jaká to slova chvastáš, nevěrný Růže synu?
Ty valíš na krev vlastní našeho škůdce vinu!“
Tak otec hlásá; vůkol Záviše statného
Rozhlučí teď Vítkovci zvuk hněvu kvapného.
„„Ho ho!““ tu jinoch zvolá, „„vás k hněvu pýcha pudí —
Což ta jen záští pekla v člověka prsou budí?
Bezděky duch můj koří se králi slavnému;
Však lásky vášeň pudí mne k hněvu běsnému!
Královnu miluji! hle, z těch slov se ještěr krouží,
Jenž lačněji než hrdost po krále krvi touží! —
Nuže, co jste utichli? — aj, věrný strýc to byl,
Jenž vám a duchům pekla se láskou zasvětil!““
Tu Budivoj kmet Růží k nebesům meč vyšvihne
A hlasu rouhavého k oblakům dýmu zdvihne;
Hlas přísahy pekelné do města rumů zněl,
An každý opětoval, co Budivoj tu klel.