Již kvetou růže z mráčků libých zoře,
Jež východ klade jitru na oltář,
A z hladiny vln Baltického moře
Teď oko světa zdvíhá svatou zář;
Zrcadlo vln přijalo již v pokoře
Do lůna svého slunce blahou tvář,
V modrosti jasné zlatý blesk se koupá,
Větýrek tiše jen vlnami houpá.
V tichosti světí moře i pokrají
Plamenné koule v nebe stoupení,
Jež zvěstujíce vlny pospíchají
K pobřeží, kde co sníh se rozpění.
Již blesky jitra na pahorku hrají,
Jenž tu povolně nad pomořím ční;
A ticho nad vlnou a břehem pluje,
Skřivánka zpěv jen slunce pozdravuje.
Tu náhle zavzní ryk a rohů hluky,
Tu zarachotí bubnů zvučný třesk:
Na chlumec cválají oděnců pluky,
Sluneční prchá ode štítů blesk,
A třikrát rozbouřivše slávozvuky,
Uvítají plamenný moře lesk.
A ticho opět panuje nad strání,
Jen ranní ptáče píseň svou vyzvání.
V podivu kvapném statní rytířové
Na vrchu zastavili ořů skok;
Tam cizích krajů váleční synové
Obzírají nesmírný moře tok;
Hle vyjevili se jim slávy snové,
Jim v lícech rdí se hrdé slzy mok —
V korouhve české mořské větry dují,
Lva slávošumné vlny pozdravují!
A ten, jenž vedl voj v severní seče,
Teď vroucně k zemi na kolena kles’,
A vůkol hávy, pavezy a meče
Se kořících zařinčí v luh i les;
Tu pluk železných synů války kleče
K jasnému nebi vřelé díky vznes’,
A píseň, která v drahé vlasti znívá,
Nad vlnou Baltu nyní zbožně zpívá:
„Svatý Václave, vévodo české země!“
Tak v dálky mořské zpěv ten zazvučel,
Budící pod železem city jemné
Vlast milenou všem srdcím připomněl;
A hle, když žehnal zpěv předrahé plémě,
O blaženost potomků příštích pěl:
Tu níže hlavy k zemi se klonily
A oči mužů slzy jsou ronily.
Dokonán zpěv a vůkol Čechův krále
Se rozestoupí reků valný řad —
Tu Otakar, vyzdvihna k nebi hrále,
Je v horu bod’, nadšeným citem jat;
„Hle!“ zvolá, „na pomořské této skále
Má město stát a nad ním králův hrad,
Ten svědectví ať příštím věkům dává,
Kam Čechy nesla mužnost — víra — sláva!“