„Ach ty róže, krásná róže!
Čemu si raně rozkvetla?
Rozkvetavši pomrzla,
Pomrzavši usvědla,
Usvědevši opadla?“
Večerem tak líbým máje
Ozývá se z loubí háje
Královny Kunhuty zpěv;
Zpěv tichounkým vánkem pluje,
Šeptem sladkým se vluzuje
Tam, kde dlí královský lev.
Do jemného zpěvu vání
Prsou trudné povzdychání
V královské komnatě zní;
Měsíc tam umrlčí záře
Leje na Přemysla tváře
Jako přítel poslední.
„Slyš, jak sladce hlas ten kvílí,
Jenž mi dnes v útrapné chvíli
V srdci rozžeh’ pomsty pal,
Jenž rozdráždiv ducha sílu,
Do krvavých války vírů
Královského lva jest štval!“
Král to zvolav k oknu kročí,
K hvězdám upíraje oči
Zhůru zdvihne pravici:
„Tak to psáno na nebesku:
Vítězství ve slávy blesku,
Aneb rána smrtící!
Nechť i tělo v seči padne,
Věnec slávy neuvadne,
Let minulých skvostný dar.
Kunhuto, anděle meče!
Pro tebe ať krev má teče —
Rudolf aneb Otakar!“ —
„„Ach ty róže, krásná róže!““
Šepce hlas milostný muže;
Mlčí zpěv — ozvěna jen
Z dálky do komnaty šumí,
Jak by lkaly, lásky dumy,
Věrnost že jest pouhý sen!
Otakar však trudobledý,
K obloze pozdvihne hledy,
Jak by hvězdu svou hledal;
Od jihu mrak se valící,
Blankyt nebeský kalící,
Béda! hvězdu jeho jal.