Skrz Sambie močály a lesy mlhavé
Král veleslavný vede vítězné houfy své;
Rytířům kříže již se podařil mnohý boj,
Tu proti nim však táhne Litvanů strašný voj.
Ku králi zajatý teď jest stařec přiveden,
Jemuž co náčelníku se kořil mocný kmen;
Tu v huňatém koženci pohanský vůdce stál,
An plamen hněvu z očí zapadlých starce plál.
Tu zvolá král; „Hoj kmete, obzírej vojska má
A rci, zdali té síle tvůj národ odolá?“
Hle, vůkol stanů táhne se šírá planina.
A planinou se klade křížáků třetina.
A starý Prusín šedou teď hlavu pozdvihna
A na oděnců sbory své děsné zraky pna:
„Tvé pluky,“ bujně zvolá, „věz, zkáze neujdou,
V litevských houfů vlnách krvavě utonou!“
A hrdě hlavu zdvihna rozkáže český král,
By druhý pluk vojínů se na planinu bral:
„Nuže, pohanský reku! obzírej vojska má
A rci, zdali té moci tvůj národ odolá?“
A Prusín starý hlavu podruhé pozdvihnul
A žasnoucí své oči na obě vojska pnul.
„S pomocí bohů věčných,“ po chvíli vyvolá,
„I vojům těm mých bratří statečnost odolá!“
Tu Otakar se v hněvu na bujném oři pne:
„Nuže, ať prapor český se zhůru pozdvihne!“
Již trub a bubnů zvuky sem houf ten valný zvou,
Rytíři země české, hle, hrdě vyjedou.
„Což ani s touto silou tvou nepodrobím zem?“
Tak, an v bujaré kráse rytířstvo cválá sem,
Teď Otakara krále hlas plesající zněl.
Tu stařec oko zdvihnul — je sklopil — oněměl.
A valně do šírosti se pluk ten rozřadil,
Jenž pohledem svým krále tak hrdě oblažil;
Třesoucí se však rukou kmet bledou kryje tvář,
Neb v oku leskne se mu bolesti smrtné zář.