Ty slunce naše české! tvá blahoplodná tvář
Nezhlídla nikdy v Čechách tak slavných kovů zář,
Jakou svým mocným slovem rozsvítil Otakar,
By věnoval své vlasti oslavy nové dar.
Tam po luzích, až k dálce kde šeromodrý lem
Nejistou mlhou dělí oblohy kruh a zem,
Se četné řady stanů v bělosti sněžné pnou
A vojska nesčíslná tam rozložena jsou.
Pukléře, hávy, helmy se v blesku slunce skví,
A oštěpů a mečů přehustý les tam tkví;
Nad oštěpy a meči v nádherné pestrosti
Se vznášejí korouhve k nebeské modrosti.
Rozmanitě se míhá oděnců cizích kroj,
Jenž vůlí Přemyslovce se v jeden shlukli voj;
Tam rakouský a slezský i Moravanů sbor,
Tu Lužané a mužstvo ze Štyrska tmavých hor.
A pluk, jenž až od Rýna sem k vojsku přirazil,
Se vedle braniborských zbrojenců postavil;
Zde Durynkové, tamto válečných Sasů lid
Vypíná hrdý prapor a leskných helmů kyt.
A v čele vojska skví se královský Čechů rek,
Jejž slavně pozdravuje křížáků zvučný jek;
A vůkol Otakara na hrdých komoních
Se zástup knížat hemží a vůdců popředních.
Teď cválá král k pravému okřídlí táboru,
Nad nímž se pne lev bílý v červeném praporu,
A pána zvučnou slávou vítají Čechové.
„Vítám tě,“ král zaplesá, „můj slávoskvoucí lve!“
Hle, jak když kolem luny se hvězdy rozblesknou,
Tak vůkol lva se pánů korouhve pestré pnou;
Tam orel Kolovratův, tu zlaté Růže lesk,
Zde hvězda Šternberků vydává jasný blesk.
Zde střela Strakonická a ostrev Hronovců,
Tu trojlist pánů z Řičan a hřeben Boskovců,
Tam lekno Kounicův i Martinicův znak,
A Michalovský lev se povznáší do oblak.
Na blízku rozložili svých druhů valný řad
Pan Žerotín a Seberk i Choustník z Poděbrad,
A z Žebráka a z Dubé se páni hrdě pnou
S nahými meči, každý před valnou družinou.
A tam pan Hynek stojí z Waldšteina slavný kmet,
A kolem erbu jeho překrásných junů květ.
Tu král na pány české, jimž hrady odejmul,
Zalité slzou oko s úžasem blahým pnul;
A pana Hynka nyní osloví Otakar:
„Mé díky za ten vzácný jinochů jarých dar!
Však odkud, rci, pod znakem slavného praporu
Vyzval jsi panošů těch do kříže táboru?“
„„Můj králi veleslavný!““ pan starý Hynek dí,
„„Dvůr Chudoby nižádných již manů nehostí —
Těch čtyrmecítma junů, jenž vůkol mne se pnou,
Ti, pane, krev má vlastní, synové moji jsou!
Nechť jsi odejmul statky, dopřej nám slávy jen,
By v chudobě i skvěl se můj staroslavný kmen,
Neb mečem vydobývat si slávy ratolest,
To, milý králi, velí českého pána čest!““
Tu líce krále polil červené záře pal;
Onť bodna oře svého vyletí v divý cval —
„Hej zhůru, voje!“ zvolá, rozšvihna meče blesk;
Tu zazní hlahol trouby a bubnů zahřmí třesk.