Na hradě Poděbradském poháry kolují,
V ozdobném večeřadle tam páni stolují;
Neroznítily hody však panskou veselost,
Neb v tichém zatrudnění tam sedí každý host.
Tu Beneš Choustník, starý na Poděbradech pán,
Vyvolá: „Bratři milí! nechť smutku výhost dán,
Nechť přátelé tu blaze dnes ještě hodují,
Jáť za měsíc se teprv z Poděbrad stěhuji.“
Z Oseku Boreš pěstí teď na stůl udeřil,
Až z číší rozhoupaných se po stole mok lil,
A zvolal: „Ejhle! tobě milostnou lhůtu dal,
Mě z hradu mého nakvap náš milý králík hnal!“
Pan Bůvoj volá: „Mně též chce statky odjímat,
Budu se tedy Bůvoj z Žebráka jmenovat!“
Pan Černín hlásá: „Již jen jedinou vísku mám,
Pročež se z Chudenice Černínem nazývám!“
Pan Hynek též naříká: „Žalostná poroba!
Teď rodiny mé jméno jest: Waldštein Chudoba!“
I Žerotín a Seberk a každý kolem host
Vylévá prudkým slovem svou netajenou zlost.
„Žel mu!“ tak z Vítkoviců Budivoj hrozně klel,
„By v blesku samovlády sám jediný se skvěl,
Nás kotí v prach — nad námi trůn jeho hrdě ční;
Však vlastí šírou věštba záhuby blízké zní!“
A však, ta slova slyše, se mnohý zarazil,
Neb Otakar trůn český vítězstvím oslavil.
Slyš! s věže trouba hučí — ruch náhlý v hradu vznik’ —
Již do komnaty vkročil královský komorník.
Toť posel Otakarův; ten vůkol pánů sněm,
Pozdraviv oznamuje, co jej přivádí sem:
Kterak, by kříž nebeský byl šíře veleben,
Král český věrným pánům položil k sjezdu den;
Kterak s sebraným polem, s českými hrdiny
Přejasný pán chce táhnout v pohanské krajiny:
Pročež kdo slávu vzývá, kdo vlast a víru ctí,
Ten s družinou ať dobrou ku králi přirazí.
Odstoupí posel. — „Ejhle, již pomstou hrozí čas!
Tak vášnivě zahouří teď Budivojův hlas;
„Nechť táhne hrdý králík k pohanským dědinám,
My zde si vydobudem — snad víc než odňal nám!“
Pán z Chudoby však zvolá: „Kde česká hřměla seč,
Tam svítíval přejasně i rodu mého meč!“
A Waldštein, meč vytáhna, co anděl slávy stál:
„My táhnem, kam nás volá vlast, čest a slavný král!“