Když tmou, jak světlých duchů sbor,
ó hvězdy, zříte dolů
v mých záhad rej, v mých bludů spor:
kým kouzlem v odboj bolu
mi shlížíte tak nebesky,
že tichnu? Hvězdy! Vítězky!
Vy věčný mír, já bouř a vzdor —
a přec tak svorní spolu!
Vy pláte v rosný květů klín
i v hnízda krytá doubím,
svit luzný slete v země týn
až k lidských ňader hloubím;
ač chápu sotva v tušení
řeč sladkou vašich zjevení —
vy věčný jas, já pouhý stín —
přec duši svou vám snoubím.
Jak nevěřiti v úsměv ten,
jenž v jasné vaší kráse
v můj hořký repot a v můj sten
jak těcha rozlévá se?
Vy hvězdy, pravdy plamenné,
nad námi zářně vtělené,
jste věčný svět, já chvilky sen,
v němž marná touha zdá se.