Jak to divno! Na té obrovité hoře,
na níž tmí se, hučí lesů moře,
chaloupka tak malá, jako krůpěj rosy, —
ale co vše skrývá, Bože můj!
Jak ta krůpěj v sobě duhu nebes nosí,
chaloupka tak plna, plna nebes jesti,
v chaloupce té sídlí štěstí — sladké štěstí!
Bůh je opatruj !
Myslila jsem, že je štěstí velké, valné,
nebetyčné, jak ty hory skalné,
že je šíré jako moře beze hrází,
ale Bože, jaký byl to klam!
Ono zatím vrátky nejnižšími vchází,
na nejužším prahu s mužem, ženou hrává,
nejdrobnější nožkou práh ten vyšlapává,
nejmenším je tam.
Hleď jen pod tu střechu jako hříbek skrovnou,
v chatku hlemýždímu domku rovnou,
do koutku, jenž sotva k oddychání stačí,
okénečkem velkým jako dlaň:
zříš tam čtyři stěny, jež se k sobě tlačí,
jizbu těsnou, již bys do uzlíčku sebral,
ale tolik blaha, že by král snad žebral, —
Bůh to štěstí chraň !
Myslila jsem, svět že v pokladech svých říší,
v lodích moří, na svých trůnů výši,
málo skvostů má, by vykoupil si štěstí,
ale jaký mě to šálil blud!
Ne v sta lodí — v jedno náručí se směstí;
ó jak mála, mála k němu zapotřebí,
ó s jak málem snadno žíti v zemském nebi,
byť jak ptáček chud!
Ale že to štěstí, i když dokonalé,
jest tak příliš útlé, prosté, malé,
ó jak lehko jako pírečko se ztratí,
zmizí náhle, než se naděješ!
Prohledej pak hory s výše na úpatí,
hledej v dálkách země, ve hlubinách moře —
jednu náruč štěstí v nesmírnosti hoře!
Bůh tě potom těš!