Paprsek slunce zhas’ a na modrém dřív nebi
zedrané chuchvalce par se nudně vlekou.
Hluboký azur stal se mělkou řekou
a ponuře se shůry dolů na svět šklebí.
A v parku kolem ticho. Jasné tváře dětí
tak náhle zesmutněly, očka pohasla,
jak by je šedá chmura nebes opásla
a mraky usedly si na růžné té pleti.
Ptáků táhlý zpěv tak úzkostně se snáší,
divně šumí stromy, jež stály dříve ztichlé,
ve vzduchu něco tkví, co všechny čímsi tlačí.
Tak cosi divného jest v paprsku tom lomu,
že hoch, jenž tu si hrál, se rozběh k máti rychle,
objal ji a vzkřik: „Ach, mámo, pojďme domů!“