Otrokem jsem zplozen,
otrokyní zrozen,
kolébavkou býval
děcku pouta chřest,
po můj život celý
okov zrezavělý
z jitra k noci zníval
pustinou mých cest.
Sotva junou sílu
ucítil jsem v týlu,
už mi šíje spjata
ocelovým jhem,
učil jsem se shýbat
nízko vaz a líbat
důtky svého kata,
čelem bíti zem.
Rost’ jsem, otrok chabý,
mezi bratry raby,
za šperk okov zvonil
sestrám u boků,
a kam zřel jsem kolem
s hanbou, hněvem, bolem,
do prachu leb klonil
národ otroků.
Zlé jsem zvykal sudbě,
drsné pouta hudbě,
plašící z mé chaty
všechen žití vděk;
i když v bouřném citu
sáh’ jsem po varitu,
v moji píseň klatý
zazněl pouta skřek.
A přec oko časem
plachým svitlo jasem,
napínal jsem ucho
za les, za vody;
mnil jsem, že tam kdesi
jásá pod nebesy,
letí v naše hlucho
píseň svobody.
Ale jak se vznesla,
hlava zase klesla,
znova v hanbě, hoři
rok šel za rokem —
V šíji dosud jarmo
a zrak čeká darmo
vykoupení zoři —
zemru otrokem!
Již se vaz můj chýlí,
na skráni vlas bílý,
naděje už v temnou
jeseň nekynou;
vím, že ruce spjaté
nestřesou jho klaté,
že má pouta se mnou
v hrobě spočinou.