Nuže, prolom hrázi retů,
bouře, jíž se prsa dmou,
myšlénky jak blesky v letu
křižující duše tmou,
ohni studu, vichře zloby,
z líných snů a těžké mdloby
vyburcujte strunu mou!
Nezlíhly se moje zpěvy
v měkkém hnízdě vonných kštic,
nehřálo je srdce děvy,
na mém srdci sladce sníc,
kmitly hlavou utýranou,
když pod zpupné pěsti ranou
v krvi zarděla se líc.
Ano, z krve, slz a žluči
zrodily se v dobách zlých,
když jsem patřil, kterak mučí
násilník dav bratrů mých,
když jsem marně skřípal zuby,
vida, kterak biřic hrubý
z našich muk si tropí smích.
Vím, že nebude tu vděku,
vím, že řekne mnohý z vás:
V týraného drsném skřeku
není umění a krás,
nade rmutnou doby vřavu
povznášet má pěvec hlavu
v slunných výsot čistý jas.
Snad to pravda. Ale volně
kterak vzlétat v oblohu,
na prsou když cítíš bolně
těžkou noční mátohu?
Nemohu cit jiný pěti,
než mi bouří v ňader změti —
nemohu a nemohu!